Rozhovor s Dom Samuelem, představeným kláštera Matky Boží v Novém Dvoře

Norbert Schmidt

Už se o vašem klášteře vypráví první legenda a to, že mniši ze Sept-Fons přišli k architektu Johnu Pawsonovi náhodou. Při hledání toho pravého architekta, který by byl schopen navrhnout v dnešní době skutečný klášter, vešli prý v New Yorku do luxusního obchodu Calvin Klein navrženého tímto architektem a byli ohromeni. Jak to bylo doopravdy?

Mám-li být upřímný, je to od vás poněkud zvláštní otázka. A co se týče té legendy... Kdo ji vymyslel? U zrodu Nového Dvora stojí komunita, která se skromně ale poctivě snaží žít mnišský život. Mladí muži z Čech a Moravy se chtěli stát mnichy. Do kláštera v Sept-Fons jich přišlo dost na to, aby za několik let mohla být založena tato nová fundace. A k tomu byl zapotřebí klášter. V Západních Čechách jsme našli zchátralou barokní zemědělskou usedlost, která byla úměrná potřebám středně velké komunity. Požádali jsme architekta, aby původní zástavbu uzpůsobil pro mnišský život a připojil k ní kostel. Znamená to snad, že nám na kvalitě architekta nezáleželo? Ne, jinak bychom neoslovili pana Pawsona. Nicméně pokud by se obrázek o nás redukoval pouze na estetickou stránku, realita by tím byla velmi pokřivená.

Promiňte, že naléhám… Prý se opat kláštera Sept-Fons zajímá o architekturu. Má rád především domy Luise Barragána. Při jedné cestě do USA na generální kapitulu řádu mu padla do ruky kniha o architektuře pana Pawsona, která ho mimo jiné i pro příbuznost s díly mexického architekta ihned zaujala.

Dom Patrik je opatem Sept-Fons už 25 let. Jedním z jeho úkolů je komentovat při kapitule Řeholi svatého Benedikta. Svatý Benedikt zdůrazňuje, že člověk tvoří jeden celek, to znamená, že jeho duchovní život nelze oddělovat od života na přirozené rovině. Život modlitby v jistém smyslu korunuje lidskou osobnost usilující o jednotu. Jinak řečeno: duchovní život představuje to nejlepší v člověku, který se snaží rozvinout svoje chopnosti podle určité hierarchie. Když jsem se začal starat o formaci bratrů, otec novicmistr mi řekl: „Ratolest duchovního života nelze roubovat na kmen, který je příliš křehký.“ Čímž chtěl říci: „Naučte bratry, jak se mají modlit, ale naučte je také nalézat jejich lidskou rovnováhu.“ V tomto smyslu je třeba chápat i naši otevřenost pro architekturu, literaturu, historii atd. – napomáhá rozvoji osobnosti, nalezení jisté rovnováhy. Není však podstatou našeho povolání: Bůh nás povolal k životu ve společenství bratří, k životu modlitby a práce, který nachází svůj hlavní opěrný bod v každodenním slavení Eucharistie. Náš klášter, náš kostel vzbuzují zájem a přitahují pozornost veřejnosti něčím, co je druhotné – svou architekturou? Proč ne. Nicméně vaši čtenáři, křesťané a řeholníci, očekávají od mnichů asi přeci jen trochu něco jiného.

Během oktávu posvěcení kostela pronesl vždy jeden z bratrů kněží a jáhnů krátkou promluvu. Úryvky z těchto homilií budou vydány v brožuře, kterou připravujeme jako dárek pro přátele Nového Dvora. Jeden z bratří žil a studoval v roce 1989 v Praze; přijal křest a vstoupil do kláštera v Sept-Fons, kde se stal mnichem a knězem. Ve svém kázání se k nám obrátil těmito slovy: „Bylo by logické a každý by pochopil, kdyby v pošlapané a sekularizované zemi, v zemi, ze které se téměř vytratila křesťanská víra, byl založen konvent s apoštolským či charitativním zaměřením. My však přicházíme s klášterem, v němž jako by všechno směřovalo k nově postavenému kostelu a jehož veškerá aktivita je soustředěna uvnitř, v klauzuře. Způsob našeho života je motivován přesvědčením a vírou, které zdaleka nejsou pro všechny pochopitelné. Je tu však ještě něco více: mnišský život, jak se jej poctivě, v rámci svých možností, snažíme žít v kontextu současného, Bohu vzdáleného západního i východního světa, spočívá výhradně v oslavě Boha a přímluvě za druhé lidi. Náš život má úzké zaměření, my ale ve víře víme, že má zvláštním a tajemným způsobem široký dosah. V Konstitucích našeho řádu je to řečeno ještě lépe – hovoří se zde o ,skryté, tajemné apoštolské plodnosti.‘ (...) Sami jsme poznali a dobře víme, jak vypadá společnost, z níž se vytratilo umění, anebo – což je ještě horší – společnost, které bylo umění vnuceno panující ideologií. Výsledkem byl zubožený, šedivý a sterilní národ. Stejně tak by tomu bylo s církví, kdyby se z ní vytratila modlitba.“

Ač neleží ve středu našeho snažení, vztah mezi vírou a kulturou nás zajímá. Je totiž ošidné stavět náboženský život bez návaznosti na kulturu. Jako mnich nemám samozřejmě nic proti zbožnosti, naopak. Pokud se však náboženský život jednotlivce nebo skupiny lidí vytrhne z širšího kontextu, hrozí mu, že se uzavře sám do sebe. Na západě existuje fenomén oddělení světa kultury a světa víry již dlouho. V dnešní době de facto nelze nalézt obraz s náboženskou tematikou, který by byl skutečně krásný: ano, máme ikony, ale ty představují pouze část křesťanské výtvarné tradice. Máme reprodukce krásných renesančních a barokních obrazů, nejedná se však pokaždé o náboženská díla. A co se týče moderní doby a současnosti? Ve kterém křesťanském knihkupetví najdeme Matisse, Rouaulta, Légera (znám lépe Francouze!), Floriana, Reynka a další? Kolik je křesťanů, kteří si jich váží? Tato cézura by mohla jít až tak daleko, že by izolovala věřící od světa, ve kterém žijí. Někteří z nich vidí věci velmi jasně a ostře, ale mají sklon odmítat svou dobu a hodnoty, které vyznává; jiní naopak tyto hodnoty nekriticky přijímají, bez ohledu na to, že mohou oslabit jejich víru. Žádná z těchto pozic, žádný z táborů, které se s nimi pojí, však nemá nic společného s naším povoláním a ani architektura Nového Dvora nechce být praporem jedné nebo druhé strany.

Mnišský život učí realismu a rovnováze: pracujete v lese, štípete dříví, abyste měli čím topit, chováte ovce, vyrábíte hořčici – a tak přispíváte na potřeby své komunity. Pracujete v tichu, abyste si v srdci uchovali modlitbu, kratičkou invokaci. V této roční době se z práce vracíte v mlze, už za tmy do kláštera, pak jdete do kostela, kde se o samotě a přitom společně s ostatními modlíte až do nešpor. Tento rytmus vás naučí tomu, co je podstatné. Kristus je přítomen ve svatostánku – teď, zde, pro každého z nás. Eucharistie nám zpřítomňuje Kristovu vykupitelskou oběť – dnes stejně jako včera, pro každého z nás. Jak bychom nemilovali svou dobu, když je to právě ta, v níž se nám dává Kristus? Bdělost potřebná v životě víry, nutnost čelit každodenním nárokům, ať už v práci nebo ve vztazích s bratry, pravidelná duchovní četba, lectio divina, to vše nás chrání před příliš povrchními a vágními myšlenkami. Kdybychom totiž stavěli na takových myšlenkách, dlouho bychom nevytrvali!

Bylo pro vás důležité, zda je či není architekt Pawson věřící? Hrálo to pro vaše rozhodování roli?

Albert Camus v proslovu u příležitosti udělení Nobelovy ceny napsal: „Nikdo z nás není hoden takového poslání... Pravda je tajemná: skrývá se, je třeba ji stále znovu dobývat a nalézat. Svoboda pak je povznášející, stejně tak jako náročná. Musíme směřovat k těmto dvěma cílům – rozhodně, nikoli bez bolesti, už předem si jisti svým selháním na tak dlouhé cestě... Ale možná neexistuje jiný mír a pokoj... než ten, který vládne uprostřed nejlítějších bitev. Jak již kdosi řekl, velké myšlenky přicházejí do světa na nožkách holubic.“ Camus nebyl věřící. To, co píše však může napomoci naší věrnosti. Proč se o takový text neopřít?

Pan Pawson by samozřejmě mohl hovořit o svém náboženském přesvědčení, o svých prioritách... Nám šlo ale především o to, bychom spolu pracovali. Mniši poskytli architektovi informace, které potřeboval k navržení projektu, který by vyhovoval jejich životním nárokům.

Existovali i mniši, kteří byli architekty… V první polovině 20. století postavil vlámský mnich Van der Laan klášter. Pawsonovi spolupracovníci se jeho projektem se inspirovali.

Kde jste hledali konkrétní inspiraci a radu jak se postupuje při zakládání a stavbě nového kláštera? Měli jste nějaké „vzorové stavby“ z kterých jste vycházeli? Jako například stará cisterciácká opatství nebo i moderní stavby 20. století?

Co do proporcí se kostel v Novém Dvoře blíží kostelu v Thoronet, které je jedním z nejkrásnějších a nejmenších francouzských cisterciáckých klášterů tzv. zlatého věku (12. století). Umístění oltáře, svatostánku a sochy Panny Marie, pozice mnišského chóru a části vyhrazené hostům vzhledem k presbytáři jsou principy převzaté z našeho mateřského kláštera v Sept-Fons (klášter založen v roce 1132, kostel ze 17. století zničen – až na průčelí – za Francouzské revoluce, obnoven r. 1850, rekonstruován r. 1950 a upraven po koncilu). Náš kostel se tedy řadí mezi klášterní kostely. Když pan Pawson začal pracovat na svém projektu, měl před sebou tři plány: opatství Sept-Fons, ze kterého pocházíme, usedlosti Nový Dvůr, kterou bylo třeba transformovat, a kláštera Thoronet.

Určité životní orientace jsou navzájem neslučitelné. Jednoduše proto, že člověk se nemůže naplno věnovat dvěma věcem zároveň. Zmínil jste, že vlámský mnich Van der Laan postavil klášter, sami věnujete velkou péči stavbě Nového Dvora... Nezdá se vám, že radikální zasvěcení Bohu charakterizující vaše povolání a umělcká tvorba se vzájemně vylučují?

Tak kategorický bych nebyl. Máte však pravdu, existuje určité pnutí, a někteří kněží a řeholnící, kteří se soustavněji věnovali sakrálnímu umění, se touto otázkou vážně zabývali. U některých z nich dokonce přerostla v opravdové životní dilema. Například francouzský dominikán, otec Couturier, který po Druhé světové válce patřil k průkopníkům v hnutí za obnovu sakrálního umění, ve své knize „La vérité blessée“ (Zraněná pravda) píše: „Umělecký a mystický život se obvykle vylučují: opravdové, živé umění totiž čerpá ze samé podstaty člověka a činí si právo na celý jeho život. Ať se nikdo nesnaží tvrdit, že každá z těchto vrcholných lidských činností se pouze obrací na jinou oblast duše. To je pravda jen napůl. Ve skutečnosti si člověk musí vybrat.“ A o něco dále: „Nebylo by snad lepší, kdybych byl knězem jako každý jiný?“

Je pro vás ještě aktuální „hnutí za obrodu křesťanského umění“ ve Francii? Mám na mysli právě otce Couturiera, O. P. a Régameyho, O. P. a jejich časopis L’Art Sacré...

Knihy otců Couturiera a Régameyho patří k těm, které v klášteře čteme. Jde v nich o autentickou zkušenost hledání krásy a pravdy. Vezměme například jiný text z knihy otce Couturiera, z níž jsem právě citoval: „Za žádných okolností nesložit ruce do klína, dokázat přijmout sebe sama takového, jaký jsem. Opravdově, neúmorně usilovat o dokonalost. Jít pořád dál. Jedině tehdy, půjdu-li stále dál, se plně stanu tím, čím mám být.“ Taková slova platí stejně tak o umělci, jako o mnichovi... Čteme-li v klášteře knihy tohoto druhu, není to proto, že bychom se chtěli hlásit k nějakému kulturnímu hnutí nebo abychom šli s dobou! Každý člověk, který žije důstojně a sleduje v životě nějaký cíl, nás může inspirovat.

Místo založení kláštera je v cisterciácké tradici velice důležité. Jako ideální se v literatuře uvádí místo na úpatí hor, na počátku otevírajícího se údolí, místo položené u vodního toku. Jak jste přišli na Nový Dvůr a proč jste si z tolika míst vybrali právě toto?

Mezi středověkou a současnou architekturou existuje podstatný rozdíl. Vždyť až do renesance byly architektura, výtvarná umění, ale i hudba vnímány jinak než dnes – pojem estetiky neexistoval. Uměleckým dílem byla jakákoli poctivě vyrobená věc, sloužící svému účelu. Až v 19. století se umění přesunulo do muzeí a má své specialisty a znalce. Pojem „umění“ je tedy poměrně moderní, dnešnímu umělci by ve středověku nejspíše odpovídal řemeslník.

Zájem o určitou věc – o náš klášter – může snadno vést k přehlížení skutečnosti jako takové a soustředit se výhradně na formu a styl. Ale pan Pawson nám opravdu chtěl postavit klášter, náš klášter. Do jaké míry byl ovlivněn touhou, s níž se musí konfrontovat každý nadaný člověk, do jaké míry chtěl „vytvořit své dílo“? To by byla otázka pro něj. Pokud by se však pohled na náš klášter měl omezit výlučně na formu a styl, znamenalo by to deformaci, popření naší identity. Bylo by tedy bývalo lepší spokojit se programově s něčím průměrným, abychom na sebe nepoutali pozornost? Nikdo v Sept-Fons si to nepřál. Nakonec by tím jen zbytečně utrpěly Boží dary.

Cisterciácká tradice, samozřejmě s přihlédnutím ke kulturním a společenským proměnám, pro nás představuje velkou inspiraci. Rád bych se k tomu ještě vrátil. Ve Fontenay (12. století), což je mateřský klášter Sept-Fons, neměli elektřinu. Do Sept-Fons dorazil telefon na počátku 20. století, avšak rádio i televize si nikdy nenašly cestu dovnitř kláštera. Dříve než bylo možné se nad věcí důkladněji zamyslet, pronikla do našich klášterů výpočetní technika, což není bez důsledků pro duchovní život.

Co se týče míst, kde byly zakládány kláštery, cisterciáci se obvykle usazovali v údolích, poblíž vodních zdrojů, benediktini prý naopak hnízdili na výšinách. A Nový Dvůr? Náš klášter stojí pěkně na stráni! Při hledání vhodného místa jsme nedrželi žádných zásad. Když byli první čeští bratři dostatečně připraveni (nakonec se ukázalo, že to bylo možná přeci jen příliš brzy), navštívili jsme biskupy, kteří by byli ochotni přijmout novou mnišskou komunitu. Neznali náš specifický způsob života. Museli jsme jim vysvětlit, že nemůžeme žít na žádném poutním místě, ani se starat o farnost. Vyšli nám vstříc a pomáhali nám hledat místo, které by bylo dostatečně izolované. Přáli jsme si využít nějakou již existující zástavbu. Jednak je to levnější a také proto, že staré domy mají vlastní duši a svou minulost.

Při putování z místa na místo jsme se zastavili v Plzni. Msgr Radkovský nám ukázal nedaleký Branišov. Na břehu rybníka, uprostřed rozlehlého údolí lemovaného lesy, stojí opuštěný kostel. V padesátých letech do něj za bouřky uhodil blesk, vyhořel a ve vysídleném německém pohraničí byl ponechán svému osudu. Krásné, typicky cisterciácké místo, které nás nadchlo! Poté, co jsme zakoupili několik pozemků, se ale zjistilo, že v přímém sousedství se uvažuje o otevření kamenolomu. Začali jsme znovu hledat.

Následující zimu – přesně 30. ledna 1999 – se otec novicmistr, několik noviců a bratří brodili čtyřiceticentimetrovými závějemi sněhu, aby se podívali na jedno opuštěné místo kousek od Branišova, které našli na mapě. V mlze se zchátralý Nový Dvůr jevil velmi ponuře a teskně. Brzy však odhalil svou krásu. Podařilo se nám zničenou usedlost koupit a spolu s ní i přilehlé louky a pás lesa kolem. Místem pro náš klášter se stalo to nejchladnější a největrnější návrší v kraji.

Klášter se blíží dokončení. Jak jste zatím spokojeni?

Dokončení je ještě daleko. Pan Pawson původně plánoval, že projekt bude hotový za pár měsíců. Teď už něm se svými spolupracovníky, Vishwou Kaushalem a Pierrem Saalburghem, pracuje čtyři roky. V Plzni jim pomáhá tým architekta Jana Soukupa (pan Švehla a pan Cígler). Spolupracujeme rovněž s inženýrskou firmou Bolid-M (pan Maršík a pan Stránský), se stavební firmou Starkon, jejím majitelem panem Kovářem a jeho spolupracovníky. Pomáhá nám také mnoho konzultantů, specialistů, podnikatelů a dělníků. Všichni pracovali rychle a pečlivě, ve velmi těžkých podmínkách.

Dosud nebyla řeč o vztazích Nového Dvora s vnějším světem. Svatý Benedikt vyžaduje, aby v klášteře byli přijímáni zvláště chudí a poutníci. Neorganizujeme sice duchovní cvičení ani zpovědi, ale řeholníci, kněží, laici i nevěřící, kteří si přejí strávit s námi několik dní, vstoupit do rytmu našeho života a modlitby, jsou vždy vítáni. Rozhodně bychom se však nechtěli stát módním turistickým centrem. Udělat si volno a vůbec volný čas – v tom smyslu, že se člověk vzdálí z místa svého obvyklého, každodenního působení, aby si odpočinul – je něco, co je mnišskému životu cizí. Mnich se dokonce zavazuje takzvaným slibem stálosti. Když se dostaví těžkosti, musí jim pokaždé dokázat čelit a vyvarovat se jakékoli formy útěku. Turisté jdou jen po povrchu věcí. A před nimi my se chráníme...

Péče o estetickou stránku není klášteru Sept-Fons ani Novému Dvoru cizí. Vaše pohledy, kalendáře, knihy a různá oznámení jsou velice vkusně udělané. Proč věnujete takovou pozornost tak „pomíjivým“ věcem? U kontemplativního řádu se to na první pohled zdá až překvapující… Jakou roli a důležitost přisuzujete v řeholním životě cisterciáka kráse?

O výsledky své práce nedbáme jen z estetických důvodů. Řekněme spíše, že se snažíme být dobrými řemeslníky. Svatý Benedikt nás nabádá, abychom s nářadím zacházeli stejně pečlivě jako s „posvátnými oltářními nádobami“. První egyptští mniši ve 4. století považovali manuální práci za jedinečný prostředek k udržení pozornosti při modlitbě. Nikdy nezůstávali nečinní a podle pracovní píle posuzovali vnitřní dispozice a pokroky v duchovním životě. Pletli koše, které prodávali a svůj výdělek pak rozdali v almužnách. Stejnému ideálu, ale v současných podmínkách, se snaží přiblížit i dnešní mniši. Věnují se činnosti, která je schopna finančně zajistit potřeby kláštera a zároveň využívá a rozvíjí jejich schopnosti. Dobré výsledky, kterých dosahují, úzce souvisí s prostředím ticha, v němž pracují. V Novém Dvoře žijeme z plodů své práce, ve spojení se schopnými profesionály, kteří mají stejně jako my rádi dobře udělané věci. Nepředstavujte si práci v klášteře jako poklidnou činnost bez konfliktů a starostí. Zároveň však platí, že práce a modlitba se ubírají stejným směrem. Hledání Boha – ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu, jak učí svatý Benedikt – dodává všemu, co mnich dělá jakýsi přídech péče a úcty, které se vztahují jak k věcem, tak k lidem.

Stejně jako u výtvarné stránky produkcí vašeho kláštera a i architektury Nového Dvora se snažíte při vší úctě k předávané tradici nezapomenout ani u hudby na to nové. Kombinujete například gregoriánský chorál s minimalistickou hudbou atp. Co vás k tomu vede?

Ale my jsme nesložili slib „minimalismu“...! Až do koncilu byla liturgie katolické církve v latině. V průběhu staletí došlo (na Západě) k vzájemnému prolnutí jazyka a hudby. Hudba přiměřeně podpírala text a byla střídmým nebo naopak bohatým doprovodem liturgických obřadů. Když církev doporučila užívat národní jazyky v liturgii, mniši vzali tuto výzvu vážně. Stáli před nelehkým úkolem vytvořit kvalitní sakrální hudbu. Tato výzva trvá a s ohledem na potřeby liturgie představuje opravdovou nutnost. V Sept-Fons od sedmdesátých let pracovali hudebně i literárně nadaní bratři na převedení božského oficia do francouzštiny, které pak komunita užívala po třicet let. První pokusy zestárly.

Otec Jeroným se k této nové tvůrčí iniciativě vyjádřil takto (útržek rozhovoru z roku 1976): „Někde mezi gregoriánským chorálem, jehož nejkrásnější díla naší cisterciácké tradice si rozhodně musíme podržet, a lacinou hudbou na ubohé texty, kterou je teď slyšet všude, existuje prostor pro opravdovou, odvážnou tvorbu, která se dříve či později přihlásí o slovo. Naše liturgie musí zůstat krásná, protože krása je něčím zcela nezbytným na cestě k Bohu. Takováto smělá tvorba nebude samozřejmě úspěšná od samého počátku, ale věřím, že tam, kde je skutečný talent, se jednoho dne po mnoha pokusech a tvrdé práci může zrodit něco krásného. Tak tedy odvahu, začněte již dnes a za dvacet, třicet, možná i více let se dostaví první výsledky.“

Už před založením kláštera jsme se na cestách modlili božské oficium česky, v Renčově překladu. Proto, abychom je mohli zpívat, jsme se snažili nalézt melodie, které by byly vystavěny na rytmice českého slova. Dnes už máme poměrně jednotný celek. Rádi bychom se přiblížili gregoriánskému chorálu, avšak ne jeho pouhou imitací. Stejným směrem se ubírají i bratři v Sept-Fons. Čas od času užíváme i skladby z jiných dob. Pokud se vaši čtenáři zajímají o duchovní hudbu, mohou nám něco pěkného poslat. Nezáleží na tom, jedná-li se o díla dávné minulosti, barokní či současná – jsme ochotni zpívat všechno. Sakrální hudba ožívá pokaždé, když se stane modlitbou.

V čem vidíte hlavní teologické důvody důležitosti péče o dobrou sakrální architekturu?

Jak jsem se před chvílí zmínil, otec Jeroným byl hluboce přesvědčen, že „krása je něčím zcela nezbytným na cestě k Bohu.“ Ptáte se proč? Otec Jeroným by nikdy neužil obratu „zcela nezbytným“ (nécessaire) jinak než ve smyslu filosofickém: „něco, co nemůže být jinak, než je“. Pro tuto nutnost existují dva důvody. Člověku se v duchovním životě dostává jen málo citové útěchy; cítit, pociťovat, zakoušet však patří k lidské přirozenosti. Je tedy třeba – je zcela nezbytné – nalézt oblast, kde se může citová stránka plně projevit; oblast, která nejenže nebude v rozporu s duchovním snažením, ale stane se jeho oporou.

Druhý důvod je následující: Poznání Boha, kterého lidský duch může dojít úsilím rozumu či pomocí víry, nemůže odstranit jisté neuspokojení1, nedokáže naplnit touhu po dokonalém poznání, jež je zapsána v dynamice lidského rozumu. Tomuto přirozenému limitu nikdo nemůže uniknout. Tato skutečnost však mnichovi a vůbec každému věřícímu, který to se svou vírou myslí vážně, může působit jisté zklamání! – A přece, čím větší a hlubší je naše poznání, tím více roste naše touha po něm. Na této touze stojí celý duchovní život. Věnujeme-li čas a námahu věcem, které máme na dosah a které jsou v naší moci, povzbuzujeme tuto touhu po Bohu a ona pak prosvětluje temnotu naší víry. Každý mnich, který skutečně praktikuje lectio divina, vám to potvrdí. Otevřít se kráse, otevřít se pravdě je zcela nezbytné k tomu, abychom mohli věřit. Není to však ještě víra, neboť ta je jiného řádu. Víra je dar.

Pro kolik mnichů je klášter vlastně stavěn? Kolik vás v Novém Dvoře již žije?

Když David začal sčítat svá vojska, Bůh se rozhněval a dal mu na vybranou mezi morem, válkou a hladem. David si vybral mor, neboť, jak řekl: „Je lépe padnout do rukou Božích než do rukou nepřátel!“ Povolání přicházejí od Boha a jsou vždy velmi křehká. Je nás více než při založení kláštera. Proč ale počítat? Mohu říci, že věrnost není nikdy ničím definitivním. Každý řeholník prochází obtížnými obdobími a ačkoli jsme zakládali nový klášter, nebyli jsme nijak ušetřeni, možná právě naopak!

Které další velké kroky vás čekají v nejbližší budoucnosti?

Další krok spočívá právě v tom, že nás nic mimořádného, nic viditelného nečeká. Strohost mnišského života je dána jeho jednotvárností. Ta pak představuje prubířský kámen. Zakládání kláštera je vlastně velmi ambivalentí: spousta událostí, zvou se přátelé, o projektu se píše se v novinách. Právě tisk nám však umožnil shromáždit skupinu dárců, kteří nám pomáhají s finančním pokrytím stavby. Přesto všechny tyto slavnosti, události, články mají jen málo společného s tím, k čemu jsme povoláni a s naším každodenním životem.

Nejkrásnější dny v Novém Dvoře jsou v zimě. Během božského oficia, v kostele ztraceném v liduprázdném kraji, se k Bohu obracíme výhradně pro jeho slávu a věříme, že náš chvalozpěv přispěje ke spáse lidí, našich současníků.

V samém středu našeho kostela, hned vedle kříže a svatostánku, stojí socha blahoslavené Panny Marie. Naleznete ji také po boku kříže v refektáři, dormitáři, kapitule... I hvězda na špičce naší barokní zvonice je mariánským symbolem! V tomto a v mnoha jiných věcech jsme cisterciáky. Kéž nám tento pokorný symbol naší důvěry k Matce Boží zajistí i její ochranu.

Bratr M.-Samuel, O. C. S. O
Narozen roku 1954 ve Francii v křesťanské rodině. Vzděláním stavební inženýr. Na konci dospívání ztratil víru, znovu ji přijal společně s nenadálým a naléhavým povoláním k mnišskému životu. V roce 1983 se stal novicem v klášteře Sept-Fons a během formace dosáhl korespondenčními kursy licenciátu z filosofie. V roce 1990 se stal knězem, o rok později byl jmenován převorem, v době, kdy do kláštera začali přicházet první Češi. Společně s nimi byl v roce 1998 pověřen připravit založení nového kláštera. Od roku 2002 je představeným v Novém Dvoře.

1 Srov. Kardinál Cottier, Le désir de Dieu, Vyd. Parole et Silence, 2000, str. 181 a další.


Salve, duben 2004